1948 – 1950
První chlapecký spolek začal v Krmelíně fungovat už za války, kdy byl založen několika chlapci čtenářský klub Foglarovek. Skauti byli zakázáni. Tato skupinka 4 spolužáků chodila společně do přírody a žili již tehdy skautským životem. Jmenovali se Statečné srdce, což byl název, který zdědili po starších kamarádech, kteří postavili klubovnu u Krmelínského kopce. Tu ale přestěhovali nad Polášky (Hradilovy). Začínali tedy jako Foglarovci a potom byli něco jako Rychlé Šípy a odebírali Mladého hlasatele. Než šli do školy, tak čekali u trafiky nebo pekaře, aby si mohli časopis koupit. Proto jich bylo jen pár, tak tito 4 chlapci kupovali 2 časopisy, střídali se ve čtení a podle nich prakticky žili a dělali si podle nich program na schůzky.
V roce 1948 měli dva členové, Cholava a Polášek, možnost jet na kolech na celostátní tábor u Příbora, xxxx ???osada Orinoco??? xxxxxxxxx, kde se poprvé sešli s Plajnerem???. Velmi je nadchlo, že jde o něco více než jenom sešity a tak začali skautovat se vším všudy.
Jejich poklidné fungování jim netrvalo dlouho, protože jim začal někdo ustavičně vykrádat klubovnu. Vždycky jim rozházeli věci, zničili nástěnky a poničili tábornické věci. Byli nešťastní, dokonce i bečeli, sice později zjistili, kdo jim začal škodit, ale nemohli s tím nic moc dělat. Nejprve se rozhodli, že ji budou hlídat, ale vzhledem k jejich nízkému věku a nutnosti chodit do školy to nebylo reálné. Pak jim otec jednoho jejich kamaráda, pan Cholava, místní sedlák navrhnul, že jejich chatu, která byla asi pět metrů dlouhá a tři metry široká, převeze na jeho pozemek. Dnes je na tom místě osada rodinných domů na ulici Fojtská. Na novém místě si chatu celé léto spravovali, pomáhali jim rodiče a i pomocník na statku, kterému se tehdy říkávalo pacholek. Když dali vše do pořádku, tak měli konečně klid. Na statku je totiž živo, tak si tam nikdo netroufnul a oni tak mohli normálně a nerušeně fungovat.
V klubovně měli, knihovničku s Rychlými šípy, Mladým hlasatelem, Junáci vpřed a mnoha knížkami. Všichni byli sportovně založení, tak si vystřihovali si články z novin na nástěnky podle jednotlivých sportů jako fotbal, hokej, apod. Krom typicky skautských činností hrávali stolní tenis, volejbal a soutěžili proti klukům z ostatních částí Krmelína.
Po vzoru Rychlých šípů skládali bobříky, které si nakreslili na výkres a pověsili je na stěnu v klubovně, a když všichni jednoho splnili, tak si jej vybarvili na zeleno. Ale nikdy se jim nepodařilo splnit všech třináct bobříků. Nejzajímavější pro ně ale byl bobřík odvahy, kdy se vydali na místo zvané Důlek, které bylo za Krmelínským kopcem, v místech kde je v lese malá tůňka. U obrovské borovice byla boží muka a studánka. Jezdili tam tehdy i stanovat. Dále stanovali směrem na Starou ves v Liščinci nebo v okolních lesích. Bylo to v místech, kde si lidé za druhé světové války kopali jeskyně, aby tam schovali dobytek a mnohdy tam i bydleli. Hlavně v době, kdy ruská armáda rozestavěla na Krmelínském kopci Kaťuše.
Tábořit do vzdálenějších míst jezdili na vlastnoručně poskládaných kolech. Bylo to například na Ostravici k peřejím. Tam se také seznámili s pár skauty z Ostravice. Jezdili tam co 14 dní vždy po vyučování s celtovými stany typu A. Toto tábořiště bylo kousek od peřejí u řeky Ostravice asi tři sta metrů nad Ostravickou pilou v průseku u Sepetného potoka. Měli tam jeden zážitek, na který i po letech vzpomínali. Přijeli tehdy večer v sobotu na jedno místo, kousek výše, kde postavili stan, udělali si ohníček, pobavili se o zážitcích a zalehli ke spánku. Slyšeli ale nějaké podivné zvuky. Asi po hodině jim to nedalo, a posvítili si do míst, kde měli koláče, které dostali od rodičů a zjistili, že si stan postavili vedle obrovského mraveniště. Ti jim za hodinu zlikvidovali všechny koláče a svačiny. Všechno bylo oblepené velkými lesními mravenci. Bylo tehdy už po půlnoci a my oni je museli dostávat nejen z věcí, batohů, ze stanu, ale i ze sebe.
Dále byli dvakrát na kolech na Plumlovské přehradě u Prostějova. Bylo to nejdál, kam se vydali, ale strávili na tábořišti celý týden. Jeli jsme z Ostravice a Krmelína. Bylo to velmi náročné, protože jeli na svých starých kolech a navíc v té době nebyly vůbec kvalitní cesty. Tam se také potkali s dalšími skauty a rychlými šípy.
Když všichni spolužáci v roce 1950 vyšli obecnou i měšťanskou školu, rozešli se do různých škol v okolí. V Krmelíně zůstali tak jenom tři. Vůbec tehdy nevěděli, že nově vládnoucí režim zakázal skautskou organizaci, protože skautovali jenom soukromě. Stalo se ale to, že pan Cholava, u kterého měli klubovnu, byl poslední sedlák v Krmelíně, který nechtěl vstoupit do JZD. Tehdejší Krmelínští komunisté se mu pomstili tak, že Láďu Cholavu, jeho syna a člena skautské družiny vyloučili ze školy. Přišla k nim státní bezpečnost, zavřeli jej do ústavu a v klubovně našla kroniku s našimi zápisy. Obvinili ho, že odmítá pionýr a podporuje skauting. V tzv. převýchovném pro mladistvé ústavu v Novém Jičíně strávil 16 měsíců, kdy byl pod elektrickými šoky a jinými násilnými metodami jej „převychovávali“. To se mu velmi podepsalo na zdraví. Udělali to proto, aby pana Cholavu přinutili vstoupit do JZD. Ostatní věci z klubovny jako kroniky, knihy a podobně pobrali příslušníci STB. Některé věci se ale podařilo zachránit pomocníku ze statku. Takto skončil vlivem komunistické zvůle v roce 1950 skaut v Krmelíně.
Naposledy byly zachráněné věci viděny na statku v době, kdy pana Cholavu převezli do domova důchodců.